Jdi na obsah Jdi na menu
 


S banikem na turka

6. 8. 2008

S Baníkem u Turka - díl 1.

Dnes ráno začalo Baníku zápasové soustředění v turecké Antalyi a protože byla poprvé v historii klubu oficiálně nabídnuta účast fanoušků, neodolali jsme (a s námi dalších šest fans) a vyrazili s týmem. Ono to určitě za těch necelých 19 litránků stojí... No a pokud nebudete mít nic proti, dovolíme se vás o dění denně informovat přímo z místa činu. Začínáme tedy dnes prvním dílem, který bude asi nejkratší – zas tak moc se toho neudálo. ammy jel z Vítkovic na nádraží sockou, já se šarou jsme začínali o půl páté ve Studénce, kdy nás Lenka hodila do Svinova na Pindolíno. Možná si řeknete zbytečně drahý špás, ale někdy není všechno tak, jak se zdá :-))) O půl deváté jsme byli v Holešovicích a protože oficiální sraz s týmem, který vyjel ráno z Ostravy klubovým autobusem, byl až ve dvanáct, měli jsme dost času na přesun na letiště i na nějaké to pivo. A to jsme asi neměli dělat, protože jsme málem dopadli jako Tycho de Brahe... Přímý autobus z Holešovic se nějak coural, močové měchýře se plnily až se naplnily a další ledvinami prohnané kapaliny se do něj stále tlačily... No co vám budu vykládat – bylo to naknap... Po zastavení před letištěm jsme z busu vystřelili jak Svěrkoš do brejku a měli jsme štěstí – toalety jsou blízko vchodu.

Lidové ceny na letišti (pivo už od 150,- Kč) nás neoslovily a proto jsme dali přednost nákupu plecháčů v nedaleké Bille. Při popíjení jsme se pustili zaníceně do tisíce a čekali při tom na příjezd hráčů. Dvanáctá odbila a koráb nikde... Po chvíli přišla zpráva, že naše jedinečná, světová a naprosto skvělá dálnice D1 je ucpaná hned na dvou místech z důvodu havárií a ačkoli za volantem korábu sedí adept na místo v týmu F1 Pepa Kaválek, koráb dorazil na letiště se skoro hodinovým zpožděním. Chvíli předtím už nás napadaly titulky v úterním tisku typu „Fanoušci Baníku odletěli na soustředění i bez týmu“, ale protože všechny letenky měl ve své tašce vedoucí týmu Tomáš Bernady, museli jsme opravdu počkat až na koráb.

Kolem 12:45 tedy koráb konečně dorazil, vyfasovali jsme každý vytisknutý e-mail se svým jménem a když se ammy zeptal, co to je, dostalo se mu odpovědi, že je to elektronické potvrzení letenky... Po předložení e-mailu na odbavení jsme dostali palubní lístek, sbalili e-mail a šli na příslušný vchod. Prošli jsme i pasovou kontrolou a vydali se na vzdálenou gate, když ti se ammy náhle zarazil a říká: „Ty máš ještě ten mail?“ „No mám, však mi ho vrátila a možná ho budeme potřebovat v Istanbulu na přestupu.“ ammy: „No o přestup ani tak nejde, ale já tam měl i zpáteční let a já jsem ten mail nechal asi tam.“ A vydal se zpět... Trvalo mu to asi 10 minut, ale s pomocí letištního ACAB se ke svému zapomenutému lejstru dostal a mohl pokračovat s námi.

Lety jsme nakonec podle plánu absolvovali dva a kromě menších žaludečních nervozit asi o čem psát není. V Praze jsme se sice dívali, jestli nepřistupuje nějaká paní v burce nebo jestli někomu nečouhají dráty z nohavice, ale znovu se ukázalo, že s Baníkem jezdí samí slušní lidé a žádné extempore ve vzduchu se tedy nekonalo. šara si jako suvenýr z letadla odnesl jeden sáček na jisté konkrétní použití a nutno říct, že si ho později připravil poté, co jsem již v hotelovém lobby clubu objednal tři velké místní kořalky s názvem „raki“. Nakonec ale nepoužil, protože po prvním srku suše prohlásil „Pičo, my jsme si objednali režnou.“ A skutečně – bílý hustý nápoj s ledem chutnal jako něco, v čem je rozpuštěný celý takový ten černý gumový pendrek, co se dal kdysi koupit v cukrovinkách.

Po příletu do Antalyi nás čekal jeden velký bus a jeden autobusek menší a přiměřenou rychlostí pro střed města (tipnul bych takových 90 km/hod přes kruháče) nás tato přibližovadla hodila do 15 km vzdáleného Kremlin Wow Palace. Ještě před ubytováním jsme šli rychle na večeři a můžeme potvrdit – opravdu je vše max all inclusive. Ty lukulské hody popíšeme zítra – dneska jsme se rychle ubytovali a teď při psaní článku popíjíme Tuborg. Radek to sice není, ale nedej si to, když je to zadara...

Tak zase zítra, začínáme snídaní v 8:30 (u nás bude 7:30) a pak je od půl jedenácté trénink. Půjdeme do toho z plných sil, přece v tom kluky nenecháme samotné. :-))))

PS. Abych nepomlouval jenom ostatní... Já jsem si málem rozbil držku hned ve Svinově, kdy jsem zakopl do schodů a trvalo mi takových deset stupínků, než jsem balanc vyrovnal. A ten e-mail jsem pro jistotu zase zapomněl v Istanbulu při přestupu, ale slečna od přepážky namě naštěstí zavolala...

PS1. Jenom tak pro jistotu a jako předcházení případným dohadům – vše jsme si opravdu zaplatili ze svého. 10% jsme dostali slevu jako držitelé permanentek.

S Baníkem u Turka - díl 2.

V pondělí jsme se probudili do nádherného slunečného dne a konečně jsme všichni dočkali toho, proč jsme sem přijeli – hráči svých tréninků a my fanoušci toho, jak se budeme na jejich snažení dívat lelkujíce vedle postranní čáry. Tento díl reportáže psané bez oprátky bude věnován pondělnímu dopolednímu tréninku. Vše začalo vydatnou snídaní, ke které si mohl dát každý dle libosti to, na co měl právě chuť nebo žaludek. Více jsme toho asi spořádali my fanoušci, protože nás žádné běhání nečekalo... V 10:45 byl před recepcí sraz k odjezdu na tréninkové hřiště, které je od hotelu vzdáleno necelých 10 minut jízdy. Dostavili se všichni kromě Martina Lukeše, který měl naordinován speciální rehabilitační program s rehabilitační sestrou, která tady přijela kvůli tomu z Bazalů, a dvou fanoušků, kteří se hned první den rozhodli potrápit své tělo tenisovým singlem.

Jako výpravu nás má na starost jeden z místních lidí, kterým je Polák jménem Jacek – no zkrátka typický Turek... Spolu s řidičem autobusu nás dovezli do tréninkového centra, kde na hlavním hřišti právě trénoval německý 1. FC Koln a na dalších třech hřištích jiné týmy. Baníku bylo vyhrazeno také jedno hřiště a kluci se dali hned do toho.

Ještě před začátkem tréninku seznámil trenér Večeřa kluky, co je čeká a pak se šlo na věc. Brankáři se věnovali samostatnmu brankářskému tréninku pod vedením Svátě Schaffera a úvodní část tréninku ostatních hráčů byla pod vedením kondičního trenéra Paola Terziottiho - a začalo se samozřejmě protahovacími cviky. Nejprve si dali všichni pár koleček kolem hřiště a Paolo mezitím postavil pár drah pro další fázi tréninku. Několik koleček kolem hřiště bylo následně spojeno s protahovacími cviky, prováděnými v poklusu. Poté následovalo protahování s delší výdrží při napjatém svalu.

Pak už přišly krátké rovinky. Při prvním cviku se hráči rozbíhali malými rychlými krůčky přes překážky, následně zrychlili do sprintu a na konci rovinky prudce zastavili. Obměnou tohoto cvičení bylo to následující, kdy byly doprostřed rovinky umístěny překážky, na kterých měli hráči nějakým přesně předvedeným způsobem střídat nohy. Jak, to jsme osobně nepochopil a při pohledu na trénující jsem nebyl sám...

Další krátké rovinky začínaly třemi velice rychlými krátkými kroky stranou s rukama zkříženýma na prsou a následným ostrým startem. Totéž se opakovalo po chvíli s tou změnou, že na začátku byli hráči zády ke směru běhu a před začátkem sprintu se otáčeli. Pak už si všichni vzali míč a začalo se prudkými přihrávkami mezi dvojicemi na desetimetrovou vzdálenost. Mezitím vytýčili trenéři dvě hřiště o velikosti cca 30x30 metrů a šlo se na bágo ve dvou skupinách. Hrálo se na dva doteky, pokud jsem dobře počítal na pětkrát jednu minutu.

Další fází tréninku byly brejky dvou hráčů na jednoho obránce a brankáře. Při tomto asi divácky nejatraktivnějším fragmentem byly ke slyšení různé „povzbuzující“ hlášky. Namátkou si vzpomenu na slova jednoho člena realizačního týmu směrem k Tondovi Bučkovi, který ze začátku pustil hned pár gólů „Toník, ty ses ještě nerozcvičil?“ Pohotová byla také rada, když se ptal trenér Večeřa, kolik golů na straně Tondy Bučka padlo (Petr Vašek chytal nájezdy jiných hráčů na druhé polovině hřiště: „Řekni jenom dva, nebuď blbý.“ Když pak Bukin chytil hned první nájezd v další fázi, kdy chodili dokonce tři na jednoho obránce, dotyčný glosátor to komentoval slovy „Takoví dřeváci ti ani gól dát nemůžou...“ Pěkná hláška byla také ta, kdy se Bukin začal opět rozčilovat při další sérii nezdarů: „Toník, nic si z toho nedělej – oni to na tréninku dají, v lize ne.“

Trénink spěl pomalu do finále. Na jednu z šestnáctek byla postavena přenosná branka a hráči se rozdělili do dvou týmů. Protože byl k dispozici lichý počet hráčů, bylo rozhodnuto, že Petr Tomašák nastoupí v první půli za jeden tým a ve druhém za tým opačný. V obou hrál jakéhosi libera bez stálého postu.
Sestavy
Oblečení v rozlišovácích: Vašek – Čoupek, Bystroň, Neuwirth, Ricka – Mičola, Ficek, Marek, Rajtoral- Svěrkoš, Zeher (+ Tomašák v první půli)
Jinak oblečení: Buček – Řezník, Cigánek, Pavlík, Tchuř – Vrťo, Otepka, Metelka, Križan – Varadi, Magera (+ Tomašák ve druhé půli)
Výsledek 3:2 (1:0)
1:0 po seběhnutí Rajtorala z levé (!!!) strany, vniknutí do vápna a překonání Bučka přízemní křižnou střelou
1:1 poté, co Neuwirth uklouzl na míči kousek od pravého rohového praporku, Otepka poslal před vápno a Varadi hezkou střelou uklidil míč k tyči
2:1 poté, co Buček vyrazil velice prudkou střelu Marka, míč se odrazil před vápno k Tomašákovi a ten ukázal, že se opravdu vrací – i jeho střela byla dostatečně prudká a přesná
2:2 po samostatné akci Magery, jeho vběhnutí do vápna a prostřelení Vaška
3:2 vítězný gól začal u Svěrkoše, který vybojoval míč kousek před šestnáctku, dal ho na pravý kraj Fickovi a ten poslal nádhernou a přesnou přihrávku na hranici šestnáctky Zeherovi. Zehi zvolil střelu mírným obloučkem a míč zapadl k pravé tyči Bučkovy branky

Utkání to pohledné, tipnul bych to tak na 2x15 minut (možná 20 ?). Jako motivace bylo zvoleno vložení čehosi do společného banku kabiny, nerozuměl jsem ale, o co přesně šlo. Hráči do sebe šli naplno, sem tam sice samozřejmě na poslední chvíli couvli nebo zmírnili atak, ale pár hádanic tam přece jenom bylo. Šlo ale pouze o zárodky, vše bylo pokaždé utnuto na začátku jedním z trenérů.

No a pak už se po vyklusání jelo na oběd do hotelu. Mě osobně velice potěšil Petr Tomašák, kterého můj zrak hledal velice často. Velice rád mohu napsat, že Petr jede opravdu naplno a pokud by jeho návrat probíhal podle představ a plánů, mohla by se na levé straně výrazně zvednout konkurence. A že ji tam potřebujeme, o tom myslím není třeba diskutovat.

PS. Svou tréninkovou dávku si dali během kolem hřiště i Tomáš Trucha a doktor Pavliska. Já osobně mám v plánu také něco naběhat, ale zatím to nechávám ve fázi aklimatizace. Dneska večer ale s ammym se sportem přesto začínáme – objevili jsme krásné velké kulečníkové stoly. A kulečník je přece taky hóóóóódně náročný sport – že jo? Zatím do toho jdeme pouze jednofázově. :-)))

PS1. Dneska bylo na slunci snad 25 stupňů

ářčáář

S Baníkem u Turka - díl 3.

Čas odjezdu na druhý dnešní večerní trénink byl stanoven na 17:45 s tím, že kdo nebude včas na místě, nejede (platí pouze pro fanoušky). Chystali jsme se tři – ostatní zvolili jiný program. Zatímco ammy ještě stahoval fotky z karty do foťáku – jak jinak než na poslední chvíli – my se šarou jsme už vyrazili na místo srazu. Autobus už byl přistaven, hráči zrovna dorazili, všichni jsme nastoupili – a autobus se začal rozjíždět... Ujeli jsme asi 10 metrů a ve dveřích hotelu se objevil ammy. Autobus zastavil a ammy si užil své vteřiny slávy. Dnešní večerní trénink provázelo chladné počasí – tipnul bych si to na 3-4 stupně nad nulou. Kdybych to v poledne nezažil a někdo mi vykládal o teplotách nad dvacet stupňů, nevěřil bych mu. Ten rozdíl byl opravdu nezvykle veliký. V reálu to znamenalo, že na trávě byla rosa a nám kolem hřiště kosa.

Ta ale určitě nebyla hráčům, kteří nejprve vyklusávali, výklus si prokládali podle pokynů Karla Kuly poskoky, během pozpátku anebo předkopáváním. Následovalo protahování s výdrží a dvě rovinky napříč hřištěm s úvodní pasáží ve formě drobných kroků. Následně se hráči rozdělili do čtyř skupin (brankáři měli začátek samostatný) a trénovalo se založení protiútoku ve čtyřech hráčích na jeden dotyk. S míčem se potom trénovalo až do konce tréninku – další fází bylo bago na 20 minut ve třech skupinách s dvěma hráči uprostřed.

Ke konci baga rozdal trenér Večeřa rozlišováky a následoval zápas na celém hřišti, při kterém trenér Večeřa v přerušeních hry vysvětloval to, jak by si to kterou akci představoval on. Hrálo se asi 15 minut, ale hodně času zabralo rozebírání situací a vysvětlování.
Modří: Vašek – Ricka, Cigánek, Pavlík, Križan – Mičola (Tomašák), Metelka, Ficek, Varadi – Zeher, Vrťo
Žlutí: Buček – Řezník, Neuwirth, Bystroň, Čoupek – Rajtoral, Marek, Otepka, Tchuř – Magera, Svěrkoš
Branka padla pouze jedna, když tvrdou střelu Metelky Buček vyrazil a dobíhající Vrťo doklepl do branky.

Finálovou činností pod světly reflektorů bylo nacvičování standardních situací. Z různých pozic centrovali střídavě Ficek, Otepka, Zeher, Rajtoral a Tomašák a před obě branky nabíhali na centr hráči z hranice šestnáctky. Poslední akcí tréninku bylo kopání penalt a pokusů z kruhu před vápnem. U penalt bylo 10 kliků za to, když si sáhnul brankář na míč, a 20, když hráč netrefil branku. Na jedné polovině klikovali desetkrát Varadi (střela k tyči), Ficek (doprostřed branky) a Cigánek (k tyči), dvacítku kliků si dali Ricka (tvrdá bomba do břevna) a Mičola (po zemi centimetry vedle tyče). Při střelbě z oblouku bylo 20 kliků za netrefení branky – paže pocvičili Mičola, Zeher, Metelka, Pavlík a Ricka. A aby to ostatním nebylo líto, dali si to pak úplně všichni.

Jak už jsem napsal – cesta k tréninkovým hřištím trvá asi 10 minut, ale je docela zajímavá. Nejen tím, že na stromech kolem cesty rostou citróny a mandarinky, ale i tím, že 300 metrů od luxusního hotelu je úplně jiný svět... „Nejlepší“ jsou architektonické skvosty v podobě bez ladu a skladu postavených chatrčí, které mají na střechách i pět satelitních antén.

Do kulečníkové partie ještě zbývá trochu času a proto ještě napíšu pár řádků o našem hotelovém komplexu. Dnes po obědě jsme podnikli fotografickou túru a probádali jsme letem světem jeho větší část. Narazili jsme na tři hlaví budovy, obrovský venkovní bazén, vnitřní bazén, budovu s posilovnou a squashovou halou, venkovní tenisové kurty, menší budovu s masážemi, budovu diskotéky, venkovní amfiteátr s jevištěm, hřiště na minikopanou i jedno fotbalové hřiště normální, hřiště na beachvolejbal a na basket. Naprostá většina z těchto budov a zařízení je vzájemně propojena krytými chodbami – ať už zděnými nebo celtovými. Došli jsme až na pobřeží moře, kde si kulajar ve svých 43 letech poprvé sáhnul na mořskou vodu. :-)))) Ono se není co divit – koupání a plavání považuje za ztrátu času a nic jiného se na dovolené u moře dělat nedá... Jezdí proto na dovolenou s rodinou jinam. Dneska jsme moře viděli, zítra nebo některý jiný den máme v plánu smočit nohy po kotníky.

Tak a to by pro dnešek stačilo. Jdeme zahrát ten kulec, možná zkusíme i nějakou jinou pohybovou aktivitu a zcela výjimečně – i když tomu ani nevěřím – se stavíme na baru.

Nejlepší hláška večerního tréninku: „Kurva Vášo, ty máš tu ruku teleskopickou!“ (slova jednoho z neúspěšných střelců).

ářčáář

S Baníkem u Turka - díl 4.

Dnešní dopolední trénink byl předzápasový a zatímco Lukeš se ho zúčastnil (ale trénoval s míčem individuálně pod dohledem masérů a rehabilitační sestry), na hotelu tentokrát zůstal Tomašák, který se cítil po úterních dvou tréninkových dávkách trochu ztuhle. Hráči tentokrát nafasovali k trikotům zelené (!!!) trenýrky a šlo se na věc. Z fanoušků se zúčastnili tři kusy (ammy, šara, kulajar), další dva dali přednost tenisu a jedna trojice doháněla předchozí noc... Dneska se do brankářského oblékl i Ríša Šíma z deníku Sport, který dostal za úkol od zaměstnavatele prožít trénink na vlastní kůži a pak o něm napsat článek. Divné choutky chlebodárce... Richard měl úlohu ztíženu o to, že někteří hráči na něj mají spadeno kvůli špatný známkám v novinářském hodnocení po zápasech. A dnešní příležitost chtěli jaksepatří využít... Pravdou ale je, že Richard makal poctivě, na zem sebou házel statečně – otázkou je, co na to řeknou jeho ramena, paže a kyčle zítra... Trenér brankářů Schaffer mu trochu polevoval, ale právě z toho pramení nejlepší hláška dne. Sváťa Schaffer: „Ríšo, ty se trochu šetři.“ Vašek: „Kurva, trenér, jak šetři?“ :-))) (bráno se smíchem všech zainteresovaných)

Samotný trénink hráčů začal tradičně výklusem, protahováním, házením a kopáním míče ve dvojicích, kopáním po nadhozu, udržením míče ve vzduchu ve dvojicích co nejdéle, narážečkami na dva dotyky (zpracování a přihrávka). Následovaly rovinky na šířku hřiště ve dvou s míčem a vzájemným překřížením, rovinky ve dvou s couváním jednoho a přihrávkami od druhého.

Asistent Kula mezitím vytýčil tři prostory 15x15 metrů pro bago ve třech skupinách, hrálo se asi 6 minut opět se dvěma hráči ve středu. V další fázi tréninku bylo hodně času věnováno standardním situacím. Z různých míst z obou stran centrovali Otepka a Ficek, všichni hráči byli ve vápně, trenér Večeřa po každé standardce vysvětloval své představy. Jedenáctky se střídali v roli útočících a bránících, v brance odolával jejich pokusům Vašek. Standardky se kopaly i přes zeď nebo s (překvapivým) rozehráním mimo zeď.

Dvě skupinky se poté opět pustily do baga, ale třetí skupina (Ficek, Varadi, Ricka, Cigánek, Vrťo a Križan) se věnovaly nácviku střelby z běhu po předcházející kličce. Po hodině tréninku odjeli ti hráči, kteří udou hrát večerní utkání a zbytek pokračoval sám. Pravděpodobná základní sestava bude: Buček – Řezník, Neuwirt, Bystroň, Čoupek – Rajtoral, Otepka, Marek, Tchuř – Magera, Svěrkoš.

Půlhodinka „zbytku“ byla věnována střelbě po narážečce, nájezdům ve trojicích se střelou hráče, který seběhl do středu z křídla – ten musel navíc jednou nohou zpracovat přihrávku a vystřelit nohou druhou. Pak si dali ještě pětiminutové bago a jelo se na oběd.

PS. Ze sportovních aktivit vám ještě dlužím výsledek „The Final game of Kremlin Snooker Championschip“ mezi hráči světové úrovně ammym a kulajarem. Úvodem je nutno říct, že podmínky nebyly regulérní... Stůl měl velikost XXXXXL, koule jsme dostali jenom tři a také proto byl výsledek značně ovlivněn prvkem náhodilosti. V utkání samotném s úvod povedl kulajarovi, který si vytvořil dvěma sériemi po třech žduchách náskok několika bodů. ammy sice dotahoval, ale v jednu chvíli bylo skóre 16:13 pro kulajara. Zmiňuji tento stav proto, že po asi 30 minelách vedoucího hráče bylo skóre 16:31... S tím už se při hře do 40 bodů dalo těžko co dělat a i proto ammy vyhrál o Lovanina prsa 40:23. Dám se psychicky do pořádku a za pár dní mu to vrátím i s úroky...

A to je vše... Za 20 minut je odjezd do 60 km vzdáleného městečka na západ. Tak zatím čus, večer se zase ozvede (pokud nebudeme mohutně oslavovat zahraniční vítězství FCB).

S Baníkem u Turka - díl 5.

Do předchozích článků se nevešlo několik drobností a příhod, dávám je tedy nyní dohromady najednou.

 
  

Středeční poledne bylo časem pro můj tenisový comeback. Neodolal jsem ammyho výzvě a podruhé v životě jsem stanul na tenisovém kurtu s raketou v ruce. Pokud si dobře vzpomínám, poprvé to bylo asi před pětadvaceti lety, kdy jsme dělali ještě za SSM turnaj na dědině. Nyní to tedy přišlo už podruhé. Domluva s ammym před pinkáním (do zápasu jsem nešel) byla jasná – budeš-li mě honit z jedné strany na druhou, budeš si za chvilku pinkat sám s druhou polovinou kurtu opuštěnou. Nutno přiznat, že ammy dohodu ctil a naopak to byl on, kdo lítal po kurtu jak utržený vagón. Ne, že bych mu sázel k lajnám umístěné míče jeden za druhým, ale protože jsem byl vděčný za každé přehození sítě a na to, abych se podíval, kde zrovna stojí, jsem už neměl čas. ammy mi párkrát poradil, že j nutno hrát s nataženou rukou a dokonce k míči dobíhat (!!!) a pak se moje „hra“ trochu zlepšila. Na Australian Open to zatím není, ale dneska máme Lekci No. 2, takže věřím, že dosáhnu dalšího pokroku.

Hráli jsme asi hodinku, pak jsme se šli podívat na moře (vlny byly o poznání větší než v úterý) a když jsme tam spatřili několik koupajících jedinců, padla domluva, že to ve čtvrtek vyzkoušíme také. Sakra – čtvrtek je už dnes... No snad jsme to nemysleli včera vážně... A když jo, zkusím to ukecat, že namočení kotníků se dá považovat za koupání také. Po obědě jsme psali v křesílkách články a dělali fotky, ammy zaujal svou oblíbenou pozici – pololeže s noťasem na svém břišním airbagu. Po chvíli byla sranda – chlapec jaksi zapomněl, že po dlouhé době sportoval a nemohl se ze své pozice zvednou... Slyšeli jsme sice jeho kecy, že si nějak blbě lehnul a že s tím má potíže pokaždé, mi to ale bylo jasné – svým skvělým tenisem jsem ho zjistil.

Když už jsem zpátky u toho tenisu – na jednom z kurtů probíhal další zápas série čtyřher mezi Tomášem Truchou a Vernerem Ličkou na straně jedné a Karlem Kulou s doktorem Pavliskou na straně druhé. Po včerejšku je stav 1:1 na zápasy, Karel s doktorem vrátili porážku z předchozího dne. Dneska ale Tomáš Trucha trochu kulhal, tak nevíme, jestli nebude série zkrečována. Uvidíme.

Ještě jsem vám také nenapsal, jak vůbec bydlíme. Předpokládám, že tým má v rozlehlém areálu pokoje vedle sebe, naše trojka bydlí v šestém patře jiné budovy. Původně nám bylo řečeno, že budeme mít kvůli ammyho přistýlce jednu postel patrovou, ale patrně došlo k jazykovému nepochopení – na patro máme totiž celý pokoj. ammymu se sice nahoru do prvního patra pokoje nechtělo, ale protože je nejmladší a odjíždí v neděli, vcelku nás jeho námitky nezajímaly. Po chvíli to pochopil a drápal se nahoru po schodech do své rezidence. Trochu pohybu mu ostatně neuškodí. Útěchou nahoře mu byl fakt, že má svou koupelnu a WC. Nebyl by to ale ammy, kdyby po zjištění, že my máme i vanu a on pouze sprchu nezačal somrovat, aby se u nás mohl alespoň jednou naložit do vany. No, myslím, že toto přání mu splníme – pokud nám koupí na baru :-)

Ostatně – „koupil“ už včera! Večer jsme si se šarou vzpomněli, že bylo zrovna toho dne Zdeňka. ammy se sice ošíval, ale nakonec jsme ho ukecali. No a za to, že to má na baru zadarmo, pro rundu musel zajít. To zase bylo řečí... Na druhou rundu jsme ho už ale ukecat nedokázali – na pokoje jsme museli kulhat o jedné. Škrob jeden...

Minule jsem vám psal o té místní režné s názvem „raki“. Všimli jsme si, že jeden číšník to vyslovuje „raki“ a jiný „rači“. Zeptal jsem se proto jednoho z nich, jak se to říká správně. Říkal „rači“. šara to glosoval poznámkou: „Tak my radši (pozn. čti rači) budeme říkat rači.“ Sedíme dál na baru, přišel číšník a já říkám: „Give us please three rači.“ Číšník: „OK, three raki.“ Hmmm, tak teď nevím, jestli jsem já Rumun nebo oni Turci...

Jinak se dá o hotelu říct, že se nacházíme na ruské půdě umístěné do Turecka... Hotel je ruský nejen názvem a stavbami, ale i osazenstvem. Rusů a jiných sovětských národností je tady snad více než zrnek n místní pláži. A to ještě hned vedle našeho hotelu se staví další – místní drbny tvrdí, že v tom má balík peněz jeden nejmenovaný současný ruský prezident. No ještě, že u nás politici nemohou zbohatnout. U nás je vše čisté a průhledné – a tak to má být. :-)))

Co se týče stromů, myslel jsem si při večerním pondělním příjezdu, že tady stromům neopadávají listy. Ráno jsem ale zjistil, že jsou skoro všechny jehličnaté... V areálu hotelu jsou pouze jehličnany, v tom bordelu kolem jsou tu a tam vidět stromy listnaté. Listy na nich jsou, ale suché = neopadaly. Ten komplex budov, které jsem popisoval v některém z předchozích článků, je propojen soustavou chodníků, chodeb, sloupořadí... šara to glosoval slovy: „Kua, tady se potřebuješ dostat na 300 metrů a musíš ujít 900...“

No a to je z těch střípků asi vše. Jdeme na ranní trénink, pak ammy vyhrožuje tenisem, možná dáme to moře (nebo alespoň vnitřní bazén s vířivkou), odpolední trénink si ještě rozmýšlíme. Říkáme si, že taky nemusíme být všude – uvidíme. Možná jste si už všimnuli, že spousta věcí je tady pro mne poprvé v životě. Inu to víte – synek z dědiny se vydal do světa... A to ještě není všem dnům konec – včera jsme objevili hernu s playstationama – to jsem taky ještě v životě nehrál! Když jsem říkal ammymu a šarovi, že zapaříme, moc nadšení neprojevili. Ale já e ještě ukecám – zkusit se má vše. Třeba v nás dřímají talentovaní gambleři...

 

ářčáář

S Baníkem u Turka - díl 7.

Dnešní den je dnem zápasovým, hrát by se mělo oproti původním plánům již v 11:00 hodin místního času (v poledne u nás doma). Ještě než vám napíšu podrobnosti k zápasu, nabízím předkrm v podobě dalších menších příhod a okamžiků.

 
  

Nejprve se vrátím k cestování na první zápas. Hned na začátku raději napíšu, že následujícími řádky nebudu poukazovat na špatnou organizaci ze strany FCB – vedení výpravy za to v žádném případě nemohlo. Domluvené to bylo perfektně – jenže Jacek je Jacek a Turek je Turek...

Domluva byla taková, že o půl čtvrté bude přistaven velký bus pro hráče a realizační tým, mikrobus pro fanoušky a novináře. Autobus byl na místě včas, mikrobus nikoli. Igor Bruzl ihned kontaktoval Jacka, ten říkal, že za chvíli tu mikrobus bude. Čekáme 5 minut, čekáme 10 minut, čekáme stále. No nic, než mikrobus přijede, dáme si něco pro náladu na baru. Padlo nějaké to pivo i raki, někteří kluci objevili na baru zelenou a tak se pustili do ní. Bacha – nemyslete si, že dal každý 5 piv a velké... Myslím, že většina měla kombinaci 2+2, navíc pivo je tady dětské – dávají 0,3 l a je to taková osmička.

Po hodině zpoždění mikrobus skutečně přijel. Nasedli jsme a poté, co jsme zjistili, že řidič nemluví žádnou civilizovanou řečí, nechali jsme náš osud v jeho rukou... Igorovi se sice podařilo nějakým způsobem zjistit, že řidič vůbec neví, kam má jet, a dokonce mu to nějak i sdělil, řidič ale pouze pokýval hlavou, usmál se a jel dál svou cestou... Předpokládali jsme, že když přijel pozdě,dupne po plynu a pofičíme. Opak byl pravdou – „fičeli“ jsme maximálně sedmdesátkou na přehledné široké dvouproudé silnici s nevelkým provozem... Pokřikovali jsme na něj různými jazyky ať zrychli, ale nic nám to nebylo platné.

K cíli jsme se nakonec přece jenom dostali – přijel do rozlehlého sportovního areálu s hotelem přesně ve chvíli, Kdy začínal zápas. Samozřejmě nezajel k tomu vchodu, kde bylo hřiště, ale k tomu, kterým se vjíždělo do hotelu. Přítomný zřízenec se nás hned ujal – a zavedl k recepci :-). Myslel si, že jsme noví hosté... Další zdržení... Tento člověk ale naštěstí uměl anglicky, vysvětlili jsme mu, že jsme přijeli na fotbal a on nás spletitou cestou přivedl k hřišti. V páté minutě jsme vcházeli na „stadion“. No – alespoň tak, lepší než nic.

Po zápase se situace opakovala. Dohoda s Jackem, který na zápas dorazil také, byla, že mikrobus bude přistaven ke vchodu ke hřišti, kde čekal na hráče velký autobus. Ten tam čekal celý zápas – mikrobus neznámo proč odjel... Hráči nastoupili po zápase do busu, zamávali nám – a my jsme zůstali sami. Mikrobus nikde. Igor žhavil dráty a po chvíli se mu dostalo ujištění, že mikrobus přijede za chvíli ke hřišti. Situace začala být dramatická – po chvíli se kolem naší skupinky začal plížit hladový pes většího vzrůstu... No tě pic – snad tu není celá smečka... Ríšu Šímu napadlo, že se skočí podívat, jestli mikrobus nečeká před hotelem. Za chvíli volal Igorovi – mikrobus byl tam, ale řidič ne.

Šli jsme tedy alespoň k mikrobusu, my sedli dovnitř (už byla zima), Igor šel hledat řidiče. Našel ho spokojeného u večeře... Naštěstí už končil, šel ven – a v klidu si zapálil cigaretu a jal se pokuřovat před hotelem. :-))) Naštěstí pochopil, že spěcháme, sedl za volant a vyjeli jsme. Hned při vyjetí bylo jasné, že čas, vyhrazený pro podávání večeře, stihneme jenom naknap. Řidič totiž pokračoval ve svém tempu a nic ho nepřinutilo jet rychleji. Do hotelu přijel 15 minut před koncem večeře, hned jsme tam naběhli, dokonce i pojedli, ale výběr už byl omezen. Navíc už číšníci začali balit a jeden švédský stůl po druhém mizely... Ale po pravdě je třeba říct, že nakonec se najedli všichni. Hlady jsme nezůstali.

No a na závěr opět několik veselých příhod z natáčení. Sedíme tak v lobby hale, internetujeme, když tu náhle si dá šara facku... KUa, hrabe mu? ptám se sám sebe. šara se podívá do své pravé dlaně, zakroutí hlavou a říká: „Ty vole, tak komára jsem v lednu ještě nezabil...“

Už se vám stalo, že jste v nádražní hale hlavního nádraží v Praze viděli poletovat holuby? Na nádraží bych to ještě pochopil, ale když kolem vás létají vrabci v lobby hale a v jídelně pětihvězdičkového hotelu, trochu se tomu už jistě podivit musíte.


Náš jazykový problém s „raki“ „rači“ nebo „radši“ stále pokračuje... Možná se to ale blíží k řešení – včera jsme po tenise přišli na bar, číšník se usmál a zeptal se: „Tši piva?“ Když už to zachází až do naší mateřštiny, možná, že problém „raki“ bude vyřešen jednoduše – řekneme normálně „Režnou“. Včera jsme to provizorně vyřešili tím, že jsme si dali se šarou whisky a ammy gin.

 

ářčáář

S Baníkem u Turka 8. díl
aneb kulajar a ammy se pustili do sportování

Přátelé, došlo na nejhorší – ve čtvrtek jsme se s ammym dali do sportování. Lákali jsme i šaru, ale on se nenechal. Podařilo se nám ho ukecat alespoň na to, že nás fotograficky zvěční, bude podávat míčky a zcela výjimečně nám dodá i nějakou tu tekutinu. Vše začalo už v poledne, kdy jsme pokračovali v tenisových lekcích. Nevím, jestli se mi to jenom zdá, ale zdá se, že dělám pokroky. Některé míčky sice ještě přelétly pětimetrový ochranný plot, ale v kurtu jich skončilo více než ve středu. Dneska ale cítím, že mám menší problémy se zápěstím. Že by tenisové zápěstí? Uvidíme – dneska budeme možná pokračovat. Chvilku se na nás dívali i mladí z FCB. Necítil jsem se moc dobře – a to se mi zrovna v tu chvíli trošku dařilo. Ale alespoň jsem pochopil, jaké to pro ně je, když my furt čumíme na ně.

Vedle na kurtu přece jenom pokračovala série čtyřher – ve čtvrtek potvrdili svou středeční výhru dalším vítězstvím Karel Kula s doktorem Pavliskou. Tomáš Trucha říkal, že místo toho, aby navázali na dobrý úterní start, začínají ztrácet. Otázkou zůstává, jak dalece byl hendikepován pohybově. Má problémy – a to je trénovaný člověk! Co mám pak říkat já, který odloží na konci října kolo a pak přes zimu jenom tyje...

I proto jsme po obědě pokračovali s ammym dalším sportem – vyrazili jsme na bazén. Skočili jsme nažhaveně do vody a okamžitě jsme rychlými tempy začali pálit naše tuky. Připouštím, že při našich postavách bychom museli pro zhubnutí obeplavat zeměkouli, ale mi osobně stačilo asi pět bazénů (samozřejmě na šířku !!!) a šel jsem raději do vířivky. ammy už si tam velebil. Pobublali jsme asi 20 minut, já se pak odebral relaxovat na lehátko, ale ten blázen ammy vlezlzpět do bazénu a začal si dávat bazény dokonce na délku. No magor... Takhle si kazit vytrénovanou postavu! Dal asi 5 bazénů, pak vylezl, zašel ještě jednou do vířivky, ale byl tam pouze kratičkou chvíli. Vylezl, já jsem očekával, že si lehne na lehátko, ale on se rychle utřel a prý „Jdeme?“ Zdálo se mi to divné, protože ležing mu nedělá problémy, ale zvedl jsem se a šli jsme. Nějak moc rychlá byla i chůze... ammy vlétl na pokoj, zapadl ihned na WC, po chvíli vylezl jiný ammy a říká: „Ty vole, já jsem myslel, že už to neudržím.“ :-))))

Dalším sportem, do kterého jsme se v rámci našeho sportovního dne pustili, byl kulečník. Poučeni středečními problémy při hře ve tři koule jsme si řekli o čtyři. Bylo nám vyhoveno. Před večeří jsme se ještě se čtyřmi koulemi na tom obrovském stole pouze seznamovali a dali jsme si zápas pouze do čtyřiceti bodů. Hráli jsme ve třech lidech a i tento fakt je nutno zahrnout do skutečnosti, že nám zdolání i této nízké hranice trvalo poměrně dlouho. Nicméně je třeba říct, že se potvrdilo známé pravidlo – zkušenost rozhoduje. ammy má – vzhledem ke svému nízkému věku – odleženo na kulečníku méně hodin a to je projevilo. Tentokrát jsem vyhrál já o prsa Lenčina – tuším, že to bylo 40:25 nebo tak nějak.

Po večeři se šlo na další partičku, tentokrát už pouze ve dvou. šara dal přednost další sportovní disciplíně, ve které jsme kdysi měli zlatého olympionika Zarembu. My s ammym jsme si dali limit na hru 60 minut a jelo se. Zaskočil jsem ammyho drtivým náskokem a brzy jsem vedl o 30 bodů!!! To byl šok i pro mne a musel jsem si dát brzdič v podobě jedné raki. Povedlo se – začal jsem se netrefovat, ale naštěstí ammy neměl den – míjel i vyložené pozice a já se nestačil divit. S náskokem 30 bodů jsme postupovali celou partií, ammy se vynadával na tři dny dopředu a já jsem tlačil hodinky k šedesáté minutě. Nakonec jsem dosáhl téměř devadesáti bodů, ammy byl o dvojitá Lovanina prsa těsně za mnou. No lidičky, řeknu vám, já jsem bylo šťastný jak blecha! Zároveň ale tuším, že ještě do ammyho nedělního odjezdu mi to vrátí i s úrokama.

Šli jsme pak na pokoj napsat nějaký článek a udělat fotky a viděli jsme, že šara vzal to vzpírání vážně – už slaďoučce spinkal. Tak jak přišel, praštil s sebou do postele. Při našem příchodu se sice vzbudil a navázal s námi neplynnou konverzaci snaže se nám vysvětlit, že si pustil africký fotbal a trošku si u toho zdřímnul. Když ale viděl naše nevěřícné obličeje, obrátil se, pronesl „Vy jste chuji.“ a zase slaďoučce usnul. :-))) Pustil jsem mu k usínání Evanescence a jal se psát článek. Moc dlouho mi to nevydrželo – ten spánek jsem mu tak záviděl, že jsem hodil článek na usbéčko, zanesl ho ammymu do jeho patrové rezidence, požádal ho, ať to hodí na web za mne a schvácen po dlouhém namáhavém sportovním dnu jsem sladce usnul vedle šary. :-)))

ářčáář

S Baníkem u Turka - díl 9.

Odpolední pozápasový trénink se konal ve čtyři hodiny a trval asi hodinu. Tomašáka, který se po předchozí krátké pauze opět připravoval s týmem, vystřídal na hotelu zůstavší Vrťo. Ten bere antibiotika a dostal od trenéra volno. Tým se pro tento zápas rozdělil do tří skupinek – první tvořili hráči základní sestavy z dopoledního zápasu, druhou tvořili ostatní s výjimkou Tomašáka a Lukeše, kterým se ve třetí skupince věnovali maséři. David Bystroň požádal trenéra, aby mohl být ve druhé skupině a trénovat střelbu, která byla hlavní náplní její práce. První skupina si nejprve dala pár koleček kolem hřiště na rozhýbání a další kolečka (tuším, že jich bylo pět) byla s rychlejšími dlouhými rovinkami, kratší rovinky přešly do chůze. Po vydýchání se hráčům věnoval Paolo a dělaly se různé cviky na karimatkách. Trénink pak skupina ukončila dalšími kolečky kolem hřiště.

Druhá skupina to měla pestřejší. Po protažení si dali hráči ve dvojicích s míčem rovinky na šířku v různých variantách, dávali si rychlé přihrávky na krátkou vzdálenost, couvali s míče s následným rychlým startem. Následné bago se dvěma hráči uprostřed si s nimi zahrál i Martin Lukeš. Pak už následoval nácvik střelby. Ve trojicích se chodilo na brankáře, hráči se při tom museli překřížit a jeden z nich zakončil střelbou.

Jiné cvičení sestávalo z toho, že se hráč vrátil 3x z hranice šestnáctky pro jeden z míčů, které byly asi 10 metrů před vápnem. Pokaždé s ním došel na vápno, vystřelil a po třetím míči dostal ještě jeden zleva a zprava. V podstatě tedy šlo o rychlou střelbu pětkrát za sebou. Poslední věcí před koncem tréninku byly nájezdy jednoho hráče na jednoho obránce s následnou střelbou (pokud útočící oklamal bránícího).

Ke konci zápasu nás na hřišti střídal náš dopolední soupeř ze Simferopolu. Nažhavil jsem mozkové buňky, ve kterých se ještě kdesi skrývá desetileté studium ruštiny, a zeptal jsem se, který tým hrál ráno proti Baníku. Bylo řečeno, že tým A. Toto potvrdil také Jacek, tvrdí to naši lidé z Baníku – pouze minolta našel na webu Simferopolu něco jiného. Takže pravda bude asi někde mezi tím, nedokáži ji ale odhalit.

A na závěr hitparáda podvečerních hlášek:

Jak už jsem napsal, trénoval Tomašák individuálně s masérem Krabcem. Při jedné složitější dráze se měl na červeném kuželu Petr vrátit o jeden kužel zpět a pak jít zase dopředu. Párkrát se mu to nepovedlo, jel dopředu i přes červenou a masér to po chvíli komentoval: „Červená vrací, ty jelimane.“

Další složitá dráha. Masér ji vysvětloval Lukešovi a říká Tomašákovi: „Ty se dívej, ať ti to nemusím vysvětlovat.“ Lukeš pak makal, Tomašák se díval po okolí. Když pak měl nastoupit na dráhu, masér říká: „Tak jeď, co máš dělat, víš.“ „Hmm, nevím..“

Jeden z nedávných rekonvalescentů na chvíli spočnul, trenér Večeřa to zaregistroval a ptá se: „Co tě bolí?“ „Levá noha.“ „to je ta zdravá, to rozběháš.“

Nájezdy hráčů na obránce se střelbou. Útočí Ficek, brání Križan, v brance Buček. Ficek Križana udělal hned první kličkou na hranici vápna, obránce se pak na další napadání vykašlal, Tonda se musel dvakrát vrhnout před útočníka, ale gól stejně padl. Tonda směrem ke Križanovi: „Kurva, já tu skáču jak piča a ty na to jebeš!“

Něco se podařilo taky mi. Přihrával jsem na hřiště jeden ze zakopnutých míčů, bylo při tom potřeba překopnout dráhu pro Lukeše a Tomašáka. Míč se mi ale nepodařilo zvednout a povalil jsem jim nějaký ten kužel...

A ještě Vaškova hláška z jednoho z prvních tréninků, na kterou jsme si teď vzpomněli. Hráči si odplivovali před brankou a Vašek na ně: „Chlapi, neplivejte mi tu!. Já se tu pak v tom válím.“

ářčáář

S Baníkem u Turka - díl 10.

Na sobotním dopoledním tréninku stále chyběl Tomáš Vrťo, jehož kuriózní zranění (propíchnutý bubínek při čištění ucha vatou na špejli) musí jistě naštvat... Trenér Večeřa to „přiřazuje“ do rozsáhlé sbírky kuriózních fotbalových zranění. V této souvislosti vzpomenul Verner Lička jednoho nejmenovaného spoluhráče z Baníku, který byl dokonce reprezentantem. Na zimním soustředění začátkem ledna se zmíněný hráč při sezení nějak divně ošíval. Nejprve tvrdil, že mu nic není, ale nakonec musel s pravdou ven – na silvestrovském večírku na horské chatě si sednul na rozpálenou plotnu kamen... Už je asi zbytečné psát, čím se začínalo - protažení a výklus. Pod vedením Karla Kuly pak následovaly rovinky s míčem na šířku hřiště a cvičení s míčem – míč kolem těla, míč pod nohama, míč mezi nohama. Dvojice hráčů pak běhaly s míčem spolu v různých variantách dopředu i pozpátku. Střídaly se i druhy běhů – s předkopáním nohou, běh bokem, běh s úkroky do strany, běh se zakopáváním nohou. No prostě klasika.

Mezitím položil Paolo na zem asi 15 tyčí za sebe s metrovým rozestupem a hráči měli za úkol rychlý běh přes ně s tím, že při startu prováděli úkroky ve stanoveném sledu a frekvenci. Petr Tomašák a Martin Lukeš se věnovali individuální přípravě s masérem, Tomašák si začal stěžovat na bolest neoperované nohy. Přesto ale on i Luki zvládli modelovaný fotbal dvou mužstev o desíti hráčích. Hrálo se na body – pokud jsem dobře pochopil, bod dostalo mužstvo tehdy, když jeden hráč přenesl hru dlouhým pasem vzduchem na spoluhráče, ten do zpracoval a dobře přihrál dalšímu. Po chvíli byl systém hry změněn a hrálo se na to, že tým v zelených rozlišovacích dresech se snažil bourat tvořivou hru žlutých. Trenér Večeřa pak komentoval situace po každém přerušení hry.

Pak už se hrál normální zápas na celé hřiště o „véčko“. Tak se říká zápasům, ve kterých nastupují na trénincích po celou sezónu různě sestavené týmy. Trenéři pak připíší véčko každému hráči vítězné sestavy – samozřejmě pokud zápas neskončí remízou. kulojárové informace hovoří o tom, že nejlepší bilanci mívá tradičně Petr Čoupek. Buď si umí vybrat spoluhráče, kteří jsou v daném období zrovna v nejlepší formě, nebo je zkrátka takový dobrý. Hrálo se 2x12 minut v následujících sestavách:
Zelené rozlišováky: Buček – řezník, Pavlík, Cigánek, Križan – Metelka, Ricka, Ficek, Mičola – Varadi, Zeher
Žluté rozlišováky:Vašek – Marek, Neuwirth, Bystroň, Čoupek – Rajtoral, Otepka, Tchuř, Tomašák – Magera, Svěrkoš (Tomašák ale brzo po začátku zápasu odstoupil)
- Bystroň trefil spojnici tyče a břevna po centru Rajtorala zprava
- 0:1 Svěrkoš dal gól z penalty
- 1:1 balón šel za obranu, Ficek poslal krátkou přihrávku na pět metrů Varadimu, který se trefil po zemi k pravé tyči
- 2:1 Vašek byl venku z brány, Čoupek mu však přihrál špatně, „velice dobře“ ale přihrál Mičolovi a ten dával do prázdné branky
- Zeher byl ve vápně zcela sám. Věrný tradici posledních tréninků však střílel vysoko nad branku
- 3:1 Metelka trefil z hranice šestnáctky tyč, Zeher dorazil z několika metrů do prázdné

Celý trénink byl zakončen desetiminutovkou, ve které dělal každý z hráčů to, ce potřeboval. Pár hráčů si šlo zastřílet, pár si dávalo sklapovačky či kliky, většina ale pouze ležela. :-) Tomáš Marek odešel do autobusu naboso se zavázanou nohou (výrůstek na patě), kulhal i Petr Čoupek (a bude mít dva dny klid).

Při odchodu do autobusu zavzpomínal asistent Kula na tréninky z jeho hráčské kariéry, kdy se kladl velký důraz na kondici. Vrcholem všeho byl trenér Zachar, která jim nakládal neuvěřitelné běžecké porce. Na tréninku se třeba běhalo postupně 100, 200, 300, 400, 500, 500, 400, 300, 200 a 100 metrů. Nemyslete si ale, že pouze jednou... Tato sekvence se na tréninku opakovala pětkrát (nebo desetkrát? – teď si nejsem jistý). Klasikou taky byly vesty s pískem, které si trenér před a po běžeckém tréninku na 10 kilometrů převážil. A běda, byl-li při vážení rozdíl! Když se pak schvácení hráči začali vyzouvat a převlékat, zpražil je trenér slovy: „Co jste to za fotbalisti, když si ještě nechcete zahrát fotbal?“

Na odpolední trénink jsme nešli. Řekli jsme si, že o víkendu furt robit nemusíme. Čekala nás další tenisová lekce, bazén, vířivka, kulečník, večer beseda s trenéry a hráči a hlavně rozlučková party s ammym. Už nám odjíždí, synek. :-(

ářčáář

S Baníkem u Turka - díl 11.
aneb Dozvuky víkendu u Ali Paši

Víkendové sobotní odpoledne jsme zasvětili trochu ležinku, trochu sportu, trochu psaní článků a trochu bar(ab)ování. No bylo toho dost, chcete-li, čtěte. Zprávu pro Veníku,Tabiho, Jacka a spol dám hned tady: šara začal jíst jako normální člověk! Protože někteří nejmenovaní moji dva spolubydlící se v pátek zapomněli na baru trošililinku déle, potřebovali po obědě pohnat spánkový deficit a mne k této namáhavé činnosti nemuseli dlouho přemlouvat. Zalehli jsme svorně do postelí, pustili TV, nasadili MP3 a za chvíli jsme spali jako nemluvňata. Stačila ale hodinka od jedné do dvou a už jsme zase byli čilí. šara vyskočil z postele, jako by ho někdo píchnul šídlem, za 30 vteřin byl oblečený a se slovy „Jdu prozkoumat vedlejší hotel se nám ztratil.“ My s ammym jsme popadli rakety, přibalili jsme míčky a vyrazili na tenis.

Tentokrát naši hru výrazně ovlivnily dva faktory – moc se nám nechtělo běhat a foukal vítr. Chvílemi to vypadalo jako by hráli dva borci poprvé v životě. Což o to, u mne by se to dalo pochopit, ale tenisový šampión ammy uznal sám, že to hraje pod psa. Naše vůle po zlepšení byla ale mocnější a hráli jsme nejdéle za svůj pobyt – necelou hodinu a půl. Mezitím dorazil turista šara a vydali jsme se zpět.

Nevím, jestli se šara bojí, že by svým vstupem do bazénu způsobil tsunami podobné té u indonézských ostrovů o Vánocích před pár lety, pravdou je to, že k této činnosti jsme ho nepřinutili. ammymu se rozsvítili oči, když u bazénu viděl několik lepých Rusek. Myslím, že mu svítily více než když poprvé spatřil vířivku, tak hodně mu nesvítily ani když se se šarou vrátili z baru. Nakonec ale ty Rusky až tak moc lepé nebyly – se šarou máme v jídelně vyhlédnutý lepší objekt na pozorování – a i proto jsme na bazéně strávili necelou půlhodinku.

Po večeři se ammy šel sbalit a pak jsme si dali poslední partičku kulečníku. Jednu jsme si dali už v pátek a ammy mi vrátil jednu z předchozích porážek. Partie to byla celkem vyrovnaná, ammy získal mírný náskok hned v úvodu, ale pořád to bylo tak, že stačila jedna desítka + pár bodů a bylo by srovnáno. Vše vypadalo na dramatický závěr – ještě minutu před koncem to vypadalo na ammyho výhru o lucčina prsa. V poslední minutě však zahrál dvě desítky... A také proto to byla výhra o kozy trochu větší. No a v poslední partii, hrané pouze na 30 minut ammy stav vyrovnal. Také při čtvrté hře kontroloval stav náskokem a i když jsem se snažil jakkoli, nedohnal jsem ho. Celkově to tedy bylo 2:2 a na rozhodující partii už nedošlo.

Dali jsme sis ammym ještě pár rozlučkových piv (rundu nám nechtěl koupit, koupil jsme si ji tedy sami). Na pokoji ammy říká: „Tu slivovici vám tu nechám, tahat zpět ji nebudu.“ šara se na něho podívá a říká: „Kterou? Tu trošku? Tam už je stejně jenom na dně...“ ammy: „Vy kurvové už jste ju vychlastali?“ „My ne, to se tady u moře rychle vypařuje.“

Ráno měl ammy domluveného taxíka v 04:15 hodin. Všechno by klaplo hladce, nebýt dvou menších zádrhelů: ammy měl čekat na recepci a taxikář si myslel, že má vézt někoho z Lubinu... Oba se sice potkali hned kolem té čtvrt na pět, ale po otázce taxikáře „Lubin?“ a ammyho odpovědi „Baník Ostrava“ se zase rozešli... Vše dalo dohromady až několik telefonátů a pár vzbuzených lidí. :-) (PS. tak to bylo podáno ze strany Jacka – ve skutečnosti to možná bylo malinko jinak).

Kdo neznáte šaru, mohli byste si myslet, že jeho kulaťoučké bříško pochází z nadmíry zkonzumovaných potravin. Ve skutečnosti tomu tak není a důkazem jsou i šarovy stravovací návyky zde v hotelu. Zatímco my s ammym jsme se vrhli do boje s bohatými švédskými stoly s razancí nám vlastní, šara nejedl první den nic. Stačily mu tekutiny... V dalších dnech už sice začal zobat jako vrabec, ale dětské porce byly ve srovnání s jeho hromádkami na talíři ostravskými haldami. Pak nás ale začal šokovat – po jedno minijídle si dal dokonce zákusek, později i dva. Ty ale byly místo večeře jako hlavní jídlo! Na snídani míval původně sklenku džusu a dva nejmenší koláčky, které našel, ale včera si už dal dokonce lečo! No zkrátka neuvěřitelné pokroky... Polévku zatím neměl, ale já si myslím, že do konce pobytu si alespoň jednou oběd jako chlap dá. Šance bude v úterý, kdy vyrážíme po snídani do města a vracíme se až před večeří. Není boha, aby neměl hlad...

šarovi bude věnován i závěr článku. Jeden z číšníků, který si nás oblíbil a který nám nosí pivo a raki bez vyzvání, se jmenuje Salíh. šara to komentoval: „Když tu je ten Salíh, já jsem sám líh.“

V sobotu večer byla beseda s trenéry a hráči v Sushi baru. šara říká: „To je v suši baru? To mě zase bude sušit...“

Jiný oblíbený číšník nám přinesl pivo a zálibně se zadíval na šarovu šusťákovku Adidas. „To fasuješ v klubu?“ „Ne, to jsem si koupil.“ Číšník: „Ale ne, to fasuješ. Nemohl bys mi to dát jako prezent?“ šara zakroutil hlavou.... Číšník: „No chance?“ šara: „No chance.“ Číšník se usmál, odešel, ale pivo nám potom zase donesl

ářčáář

S Baníkem u Turka - díl 12.

Při nedělním ranním tréninku byly řady hráčů poněkud prořídlé. Na hotelu zůstali Vrťo (ucho a antibiotika), Marek (pata), Čoupek (Kotník) a Tomašák (sval). Ostatní však nezaháleli a vrhli se do tréninku s vědomím, že je poslední před vytouženým půldnem volna v neděli odpoledne. A napsal-li jsem vytouženým, musím přidat i jiný přívlastek – zaslouženým. Trénovalo se poprvé na hlavním hřišti tréninkového centra a začalo se tradičně výklusem, protahováním, lehkým pobíháním s míčem. Poté se přes šířku hřiště postavily pětice hráčů a trénovaly se krátké přihrávky se střídáním a přebíháním hráčů nejen v pětici, ale i mezi pěticemi. Přiznám se, že systém jsem nepochopil – ale možná to bud tím, že v době tréninku už slunce pěkně hřálo a my jsme se rozvalili na plastové židle za jednou z branek. :-)

Čtyři rychlé kroky do strany přes nízké překážky a následný rychlý start – to byla náplň dalšího cvičení. Další variantou startu do krátkého sprintu by rozběh přes pár tyči s jedním krokem vzad. Na závěr této fáze se hráči rozdělili do dvou skupin a dali si bago v devíti lidech se dvěma hráči uprostřed.

Pak se dala jedna branka na půlku hřiště, i před ní byla kužely vytýčena šestnáctka a začala hra tři na tři (s brankáři v brankách). V týmech se střídaly čtveřice Neuwirt, Tcuř, Bystroň a Magera proti Otepkovi, Svěrkošovi, Rajtoralovi a Zeherovi s tím, že dvojice, která zrovna nehrála si dávala rychlé běžecké stovky. Cĺem hry bylo neustálé aktivní napadání a střelba na branku ještě před šestnáctkou. Branka byla později posunuta ještě blíže a prostoru bylo opravdu málo...

Druhá skupina hráčů nacvičovala pod vedením trenéra Večeři standardní situace a způsob hry při nich. Kopaly se rohy, přímé kopy, nepřímé kopy, centrovalo se od postranních čar i z jiných prostorů a trenér Večeřa každou zahranou situaci rozebíral a komentoval.

Závěrečným individuálním protahováním, sklapovačkami, kliky či jinými cvičeními jediný nedělní trénink končil. Odpoledne jsme viděli hráče na pláži, na kurtech, u bazénu, u internetu. Určitě si to zasloužili.

V pondělí ráno mají hráči lehký trénink v areálu hotelu, trénovat budou na místním hřišti. Vzhledem k tomu, že je dnes pracovní den, rozhodli jsme se, že si vezmeme řádnou dovolenou a půjdeme až na zápas. Ten se hraje ve tři hodiny místního času (14:00 u nás) a soupeřem budou běhaví Korejci. Uvidíme, jak nám to s nimi půjde.

PS. Robert Zeher je rozladěný z toho že mu to tam na tréninku nepadá. Stará tradice velí, že v tom případě pomůže něco změnit. Robert je tedy od sobotního večera holohlavý a zdálo se mi, že na nedělním tréninku mu to šlo střelecky lépe.

ářčáář

S Baníkem v Turecku poslední 13. díl

Při čtvrtečním čtrnácti hodinovém cestování zpět z Turecka domů jsem si uvědomil, že vám ještě dlužíme pár zpravodajských informací, které se nevešly do žádného z článků. I když jsme už všichni doma, pojďme se ještě na chvíli vrátit na tureckou Riviéru. Nejprve bych se chtěl zmínit o sobotním setkání nás fanoušků s vedením a hráči. Vše začalo o půl osmé místního času, kdy jsme pobesedovali s Vernerem Ličkou, Karlem Večeřou a Tomášem Bernadym. Zpočátku se mluvilo o historicky prvním českém výjezdu klubu na soustředění i s fanoušky; všichni jsme se shodli na tom, že to je výborná věc. Trenér Večeřa mluvil o dosavadním průběhu soustředění, Tomáše Bernadyho jsme se ptali na jeho novou roli v klubu. Otázky a odpovědi se ale týkaly dalších různých témat – mluvilo se o Tomašákovi, Bolfovi, o Zeherovi, o nešťastném úrazu Vrťa atd. atd. Pravděpodobně se počítalo, že tato část nebude tak dlouhá – okolo osmé už do místnosti začali nakukovat hráči. Na svou chvíli si ale museli ještě asi 20 minut počkat.

V další části besedy se pod palbou otázek ocitli Svěrkoš, Rajtoral, Ricka, Otepka a Řezník. V paměti mi uvízlo, že Rajtorala jsme se ptali na to, jak dopadl u řidičských zkoušek či jestli mu pomáhá přítomnost ex-příbramského kolegy Otepky. Svěrkoš se rozpovídal o své zálibě v rychlých autech (Baroš jeho vzorem není :-))) i o svém srdečném vztahu k fanouškům. Otepka sice jezdí domů ve dvojici s Rajtoralem, ale za volant ho – zatím – nepustí, ptali jsme se i na to, jak se hraje ligový zápas za asistence ostřelovače hlídajícího majitele klubu či na jeho skvělý zápas proti Liberci. Řezník nás ujistil, že se mu z jeho raketového startu do ligy hlava určitě nezatočila a že zůstává stále na zemi. Ricky jsme se ptali na to, jak se mu hraje na pravé obraně, kde ho trenér Večeřa začal zkoušet. Pavel připustil, že to jeho parketa zrovna není, lépe se mu povídalo o jeho zálibě v rokové hudbě.

Na úterý jsme si naplánovali dvě hlavní akce – cestu do města Antalya a narozeninové překvapení pro trenéra brankářů. Ráno jsme udělali všechny potřebné kroky pro to, abychm trenéra večer překvapili dortem – o tom, jak se nám to povedlo jste mohli číst ve zvláštním článku. Cesta do Antalye se povedla také – vyrazili jsme v deset ráno místního času stařičkým autobusem. Nikdy bych neřekl, že se do něj vejde tolik lidí, kolik jich v něm nakonec jelo... Autobusové zastávky zde neexistují – stačí, když se postavíte na kraj cesty, mávnete, autobusek zastaví, nastoupíte, zaplatíte cca 25 Kč a jedete. Když chcete vystoupit, houknete kdekoli na řidiče, on zastaví a jdete. Že autobus stál před chvíli o 20 metrů zpět? Nevadí – řidič zastavuje třeba i co deset metrů... Nejdůležitějším jeho pomocníkem je klaksón. Troubí se na všechno – na potencionální cestující, při odjezdu ze „zastávky“, na pobíhající psy, na ostatní řidiče, na známé a já nevím, na co ještě. Někdy se zatroubí jednou, jindy dvakrát, jindy třikrát i vícekrát. Kdo netroubí, není Turek, hop, hop, hop!

To „hop“ v předchozí větě charakterizuje stav tureckých cest. Ty hlavní jsou moderní a asi i v lepším stavu než ty naše. Pozor – hodnotím stav cest v turisticky významné oblasti!!! Náš autobusek ale najednou z jedné takové cesty sjel – a jeli jsme po polňačce. :-)) No hezky to s námi házelo. Cesta trvala necelou hodinku a skákaní jsme si užili dost. Ještě se vrátím k tomu nastupování – jediné dveře jsou uprostřed autobusku. Pokud ještě není plný lidí, každý nastupující se nahne k řidiči, dá mu patřičný obnos a jede. Jízdenky se nevedou. Pokud je autobus plný, řetěz lidských rukou dodá peníze řidiči, pokud řidič něco vrazí, jdou drobné zase stejnou cestou k příjemci.

Konečně řidič zastavil v centru, skoro všichni vystoupili a naše skupinka se vydala na prohlídku města Antalya. A že je co prohlížet! Město je starobylé, narazili jsme na původní hradby, různé starobylé brány, uličku podobnou té Zlaté v Praze, samozřejmě nesmí chybět různé mešity a minarety. Zašli jsme si na pravý turecký záchod i na pravé turecké pivo Efes. V poledne začal svolávat „zpěvák“ na minaretu k modlidbě, totéž se opakovalo odpoledne ve tři. Byl jsem překvapen, jak daleko je jeho hlas slyšet! Pak jsem si ale všimnul, že na minaretu jsou namontovány výkonné tlampače. :-)))

Nahaněči z obchodů a prodavači všeho možného vás otravují na každém kroku. Každý prodává ty „nejlepší“ parfémy, čistí boty nejlépe ze všech, má nejlepší pivo, vaří nejlepší kebab, tká nejlepší koberce. Naštěstí jsme nakoupili pouze to, co jsme potřebovali jako dárky pro naše nejbližší – pohlednice, nějakou bižuterii, víno, raki, šály Fenerbahce i jiných tureckých klubů. Chtěl jsem koupit Lence jeden nádherný koberec, ale povedlo se mi usmlouvat původní cenu 125,- EUR „pouze“ na 100... Jiný koberec nebyl tak pěkný a obchodník nechtěl jít pod 50... Pro jistotu jsem sice své choti zavolal, ale i po telefonátu byl výsledek stejný – nebrat...

Stále nám ale ještě chyběla jedna podstatná věc – nějaké race na zápas s Dinamem Tbilisi. Ačkoli nám několik lidí ukázalo směrem, kde měl nějaký obchod být, najít se nám ho nepodařilo a pomohla až náhoda. Šli jsme kolem půjčovny svatebních šatů – když tu Pater zařval: „Mam mají nějaké prskavky!“ A skustečně – vedle klasických prskavek jsme tam narazili i na to, co jsme potřebovali pro naši pyroprodukci. Horší ale bylo popsat prodavači to, co potřebujeme. Obě strany sice ovládaly angličtinu, ale nedokázaly se pochopit. Nakonec se to vyřešilo jednoduše – prodavač vzal jednu raci před obchod, zapálil a předvedl. A bylo rozhodnuto! Cena sice nebyla nejmenší, ale co bychom pro Baník neobětovali... Na zápase byly nakonec odpáleny race za více než 2,5 tisíce korun. Popis najdete v podrobnostech o zápase, na získání fotek se stále pracuje.

Pak už jsme rychle spěchali na autobus. K našemu údivu přijel značně modernější typ – zato už v něm nebylo k hnutí. Dostali jsme se do něj ale všichni a před pátou hodinou jsme už byli u hotelu. Zkontrolovali jsme stav zajištěnosti narozeninového dortu a když jsme byli ujištěni, že bude vše OK, dali jsme si na baru něco na občerstvení. Dort se nakonec povedl a snad trenérovi nevadilo ani to, že na něm měl pouze tři svíčky. Víc se zkrátka nesehnalo...

Středa byla ve znamení přípravy k odletu, návštěvy vedlejšího hotelu (i on byl součástí obrovského komplexu a mohli jsme si tam dát vše all inclusive), posledních nákupů, odpoledního zápasu a neskutečného větru. Na čtvrtek brzo ráno byla nachystána menší snídaně, přistaven autobus a pak už se vyrazilo na letiště a návrat domů. Bylo to moc hezké, ale vše jednou končí... Tak zase snad někdy příště.

PS. Ještě jednu perličku přece jenom přidám. Tak, jako je v Turecku samozřejmostí, že je turecká žena dole vyholena, je pro typického obyvatele Turecka obvyklé, že se na WC neutírá toaletním papírem... K očistě slouží vodní tryska na WC, která vám vše potřebné opláchne. Říkal jsem si, že to musím vyzkoušet. A taky jsem to udělal... Nepůjdu do podrobností – poradím pouze, že pokud jste lehtiví, nezkoušejte to... Já lehtivý nejsem, ale přesto jsem z mísy vyskočil. :-)))))))

PS2. Předpokládám, že to je – kromě fotek našeho pyra – skutečně poslední reportáž o Turecku. Pokud jsme vám alespoň trochu zprostředkovali pobyt Baníku, nebyla naše práce zbytečná. A o to nám šlo především.

Na dnešní ranní trénink byly zvoleny dokonce trenýrky červené (!!!). Ještě jsem – tuším – nenapsal jednu skutečnost a tou je fakt, že kromě sport testerů na hruď si hráči připínají na zápěstí hodinky. Nejprve jsem si myslel, že to je proto, aby věděli, kolik minut zbývá do konce té zatracené dřiny, ale byl jsem upozorněn Paolem, že i tento přístroj skýtá obrázek, jak je na tom hráč z hlediska sportovního. No budiž – budu mu věřit, vypadá důvěryhodně a navíc já synek z dědiny tomu nerozumím... Trenér Večeřa seznámil hráče s programem dne, umožnil i několik dotazů, dva skutečně padly, ale odpovědi na ně bych nepublikoval – napíšu jenom, že tazatelé po odpovědích trenéra sklopili uši a my jsme se řehtali jak koni. Začalo to tradičně – výklus, rozcvička pod vedením Paola, protahování, strečink (sakra, není protahování a strečink to samé ?). Na hotelu se sestrou zůstal Tomašák (ale no tak – mám na mysli rehabilitaci), Lukeš si to rozdal s masérem (ale no tak – myslím individuální trénink...).

V další fázi se rozdělili hráči do tří skupin a dělali tři aktivity s tím, že všichni si postupně odtrénovali vše.
I. První aktivita začala malými kroky, při každém z nich se musel hráč dotknout kopačkou míče nahoře a posunout si ho dopředu. Následovala lehká střela gólmanovi, tři úskoky stranou přes kužely, brankář přihrál po zemi míč zpět a následoval lehký start hráče s míčem a asi desetimetrový běh.
II. Druhá činnost začala slalomem mezi třemi tyčemi, postavenými v zákrytu za sebou, přihrávkou gólmanovi, pak udělal hráč čtyři malé rychlé úkroky přes nízké překážky zády ke směru následujícího běhu, do něhož mu brankář vrátil míč
III. Také zde se začínalo slalomem mezi třemi tyčemi, ale ty byly s vysazením do strany, pak hráč slabě střílel brankáři, běžel do boku přes čtyři kužely s vysoce zdviženými koleny, brankář mu dal míč zpět a hráč s ním volně vyběhl
(poznámka – do všech těchto tří aktivit se naplno zapojil i Martin Lukeš)

Hráči se pak dali do dvojiček a dávali si přihrávky na jeden dotek, pak na dva doteky, hlavičky na jeden dotek i na dva doteky s cílem udržet míč ve vzduchu co nejdéle. Po protažení se šlo na rovinky se stupňovaným tempem, rovinky s míčem ve vzduchu, rovinky se zasekávačkami oběma nohama.

Mezitím trenéři postavili překážkové dráhy – start byl rychlými krůčky doleva a doprava přes tři nízké překážky s míčem v rukou, pak šel míč na zem a následoval ostrý start s balónem. Totéž se opakovalo s tím rozdílem, že hráč začínal zády ke směru pozdějšího běhu a po krůčcích se musel otočit o 180 stupňů.

Pak byli hráči rozděleni do dvou skupin:
I. hráč běžel s míčem, který musel poslat pod dvěma překážkami zatímco sám hráč obíhal kolem překážek. Celé cvičení bylo zakončeno střelou 5 metrů před vápnem na Vaška.
II. drahá varianta tohoto cvičení měla tu změnu, že hráč místo obíhní překážky přeskakoval
III. třetí varianta spočívala v tom, že Paolo napíchal mezi překážky šikmo dvě tyče tak, že se hráči měli pod nimi sehnout. Měli... Mičola a Ficek se sklánět vzhledem ke své výšce nemuseli... Paolo to zaregistroval, Mičola s Fickem se už skláněli, ale vyšší hráči museli málem na kolena...
IV. druhá skupina se věnovala nácviku střelby ze standardky přes panáky a nabíhání před branku po centrech ze strany
Poslední uvedené aktivity už neabsolvoval Radim Řezník, který si dával kolečka kolem hřiště.

Úplně poslední část tréninku byla věnována krátkým rovinkám sprintem malými kroky přes asi 15 nízkých překážek. Pak už se sbalily věci a šlo se k autobusu. Hláška tréninku? Já bych zvolil tu, kterou zvolal jeden z brankářů, když mu mladý Vrťo vymetl pavučinu při střelbě z prostoru před šestnáctkou: „To je čurák!“

Už na dopoledním tréninku jsme se domluvili, že ten odpolední vynecháme. Jednak proto, že byl rozdělený na dvě části, jednak proto, že jsme měli vlézt do toho moře, a také proto, že jsme měli naplánováno hodně sportů – tenis, plavání, kulečník a vzpírání. Jak to dopadlo, se dozvíte v dalším pokračování
 

Náhledy fotografií ze složky BAZALY

 

Komentáře

Přehled komentářů

....

(Katrin, 8. 8. 2008 13:02)

Nějak pozdě to vydáváš, ne? Není to náhadou už pár měsíců, co jste tam byli? :-)